Vyhledávání

rozšířené vyhledávání ...

Realizované projekty

Záchranný kruh

Univerzální překladač

Překlad (translations)

Czech English French German Italian Polish Russian Spanish

Živé firmy

Navigace

Výběr jazyka

  • Česky
  • English
  • Deutsch
Odeslat stránku e-mailem

Obsah

 

Rozhledna Lhotka u Berouna

 
Lhotka
Lhotka u Berouna.jpg
Rozhledna
Základní informace
Konstrukce rozhledny ocelová
Kóta paty rozhledny 462 m n. m.
Rok vzniku 2007
Světadíl Evropa
Stát CZE Česká republika
Kraj Středočeský kraj
Technické informace
Výška stavby 60 m m
Počet schodů cca 160
PROVOZNÍ DOBA

IV-X

Pá 14-17

So-Ne 10-17


VII-VIII

Út-Ne 10-18

telefon 605 163 233

Poznámka
telekomunikační stožár T-Mobile
Panoramatický pohled z vyhlídkové plošiny

Rozhledna Lhotka u Berouna stojí v lese na kótě 462 m n. m. nedaleko vsi Lhotka u Berouna, asi 5 km severovýchodně od města Beroun.

Je to 65 m vysoký telekomunikační stožár společnosti T-Mobile, který je doplněn točitým schodištěm na vyhlídkový ochoz, jenž je umístěn ve výšce 30 m. Z vyhlídkového ochozu je velmi dobrý výhled na okolní krajinu – Český kras, Křivoklátské lesy, město Beroun, okolní obce i Prahu.

Rozhledna byla otevřena 5. května 2007.

Správce rozhledny pan Bohuš Urban - telefon 605 163 233

Vysoký vrch a Tuchonín

 

 … který z nich je skutečně vyší...

trochu nepřístupnějších terénů. A tak jsme po návštěvě krásné kapličky se zázračným pramenem  v údolí potoka Žlábek vyrazili zdolat dva nejvyšší vrcholy Kladenska -  stromy zarostlý vrch Tuchonín a skalnatý Vysoký vrch s krásnou dřevěnou rozhlednou. Až dodatečně jsem si zjistil, který kopec je vlastně vyšší – o pouhý metr vítězí nenápadný a v pozadí schovaný Tuchonín - 488 m.n.m.

Žlábek je velmi půvabné místo a nachází se v nejjižnější části kladenského okresu v lesnatém údolí Žlábeckého potoka nedaleko Roučmídova mlýna. Poutní místo Žlábek tvoří malá kaplička, zasvěcená Panně Marii žlábecké, se studánkou. Žlábecká voda má podle pověstí zázračné léčivé účinky. Kdysi v období Třicetileté války se zde skrývali před drancujícími vojáky obyvatelé města Unhoště. Ke kapličce do Žlábku se koná každoročně pouť. Obraz v kapličce je namalován podle tzv. Roudnické madony - originál je ve starých sbírkách gotického umění v Anežském klášteře.

Poutníče, postůj,
vzpomeň zde na těžké doby minulé a nenič památku,
kterou nám předali naši předkové, památku,
která zde v malebném údolí přetrvala věky!

U kapličky je umístěna informační tabulka, která říká: „ Poutníče, stojíš před kapličkou v údolí Žlábeckého potoka, na poutním místě kam každoročně v pondělí Svatodušní směřovala procesí z blízkého i širokého okolí, z Unhoště, Malých Kyšic, Bratronic …. Stojíš v místech, kde se v době třicetileté války ukrývali obyvatelé města Unhoště. V letech 1631, 1639 – 42, ale i samotném roce 1648 se sem Unhoštští uchylovali a ukrývali se zde jak před oddíly švédského, tak císařského vojska. Zde tedy nalézali dočasný úkryt. Nejbližším sousedem jim byl Kašpar Votava, mlynář z blízkého mlýna v Poteplí. K tomuto místu se váže i několik pověstí: Jedna z nich vzpomíná na desetiletou Sabinu Pěnkavovou, dceru Unhoštského primase. Ta se při ukrývání ve výše vzpomínané pohnuté době právě zde roznemohla a následkem nemoci přestala vidět. Její matka jí oči léčila jen přikládáním obkladu, které máčela v čisté vodě zdejšího pramene. A tehdy matka za vyléčení dcery učinila slib, že nad místem, kde pramen ze stráně vyvěrá, k uctění památky Panny Marie, nechá postavit kapličku. Sabina se uzdravila a s povolením správy Křivoklátské její rodiče, Jiří a Anna Pěnkavovi, matčin slib splnili a již roku 1649 zde nechali kapličku postavit.

Panna Maria „Žlábečku“ prokazovala dobrodiní i v dobách pozdějších. Jedním z těch, kdo jí byl neobyčejně oddán, byl známý pytlák z Křivoklátských lesů Švejcar. Před obrazem této světice měnil se v beránka a kdykoliv pohlédl do jejích nevinných očí, bylo mu, jako by se měl káti ze všech svých hříchů, i smekal na dálku klobouk, nebo čepici, aby se pokud možno, navždycky udržel u svaté Panny Marie v milosti. Podle pověsti i jeho Panna Maria ochránila před třemi myslivci, tím, že se mohl ukrýt ve výklenku zdejší kapličky a oni ho slepě minuli. V létě roku 1946 Žlábecké údolí navštívil Cyril Bouda, pozdější národní umělec, tehdy již významný český malíř a grafik, kterého tento tichý a klidný kout nadchnul tak, že si zde pořídil několik skic, které následně použil v další umělecké činnosti. Ještě po létech Cyril Bouda rád vzpomínal na toulky údolím Žlábek: „Tenkrát svítilo slunce a po stráních poletovali motýli. Byla tu studánka s čistou vodou, která dobře chutnala. Mám rád studánky.“

Vysoký vrch je odvěkou dominantou Kladenska. Tento výrazný zalesněný vrchol, lidově zvaný „Velký vrch“, se zvedá nad osadou Poteplí od pravého břehu potoka Loděnice (Kačáku) do výšky 487 m n.m. Je již zdaleka dobře viditelný cestou západně od Pražské plošiny. V jeho stínu je jihozápadním směrem blízký lesnatý vrch Tuchonín, který má však překvapivě shodnou nadmořskou výšku. Před Vysokým vrchem směrem od Poteplí se nachází ještě menší skalnatý kopec nazývaný „Malý vrch“. V jeho západní stěně je malá jeskyně, kde se údajně skrýval v předminulém století slavný český loupežník Václav Babinský. Historie Vysokého vrchu je pozoruhodná. V roce 1961 zde proběhl rozsáhlý archeo-logický průzkum pod vedením dr. Zdeňka Peřiny, kdy se potvrdila hypotéza o zdejším hradišti. Původ hradiště je pravděpodobně v mladší době bronzové a bylo osídleno Kelty. Jednalo se zřejmě o strážní místo vzhledem k možnosti rozhledu do všech stran a nepřístupné poloze. Hradiště se nacházelo na horní plošině a bylo zhruba čtvercového průřezu o rozloze 1,5 ha. Vybudováno bylo z kamenů kladených nasucho. Původní hradba složená z vnější a vnitřní zdi byla široká 2,75 m, vnitřní prostor byl vyplněn menšími nasypanými kameny. Ještě v současné době se můžeme setkat s názorem, že Vysoký vrch je sopečného původu. Není to však pravda. Koncem 17. století postihla okolní lesy patřící ke Křivoklát-skému panství zničující vichřice. Přebytek dřeva vedl k rozvoji prvních milířů - výroben dřevěného uhlí. Proces, kdy probíhá hoření dřeva za nepřístupu vzduchu, je charakterizován pomalu stoupajícím dýmem, který byl z dálky viditelný nad Vysokým vrchem. Projíždějící formani a vzdálenější usedlíci tak dali vzniknout pověsti o sopce.

Málokdo dnes ví, jaký je původ a účel kamenné mohyly nalevo od přístupové cesty pod vrcholem. Byla založena na paměť upálení Jana Palacha 19.1.1969. Tradice, kdy si téměř nikdo ze starousedlíků nedokázal představit výstup na Vysoký vrch bez kamene přineseného z úpatí, se pomalu vytrácí. Zejména v minulých dobách to byl počin symbolického významu. Rozhled z vrcholu Vysokého vrchu je pověstný - za příznivých podmínek lze spatřit nejen horu Říp, ale i Milešovku a hřebeny Krušných hor a Doupovska. V zimě a na jaře roku 1994 byla poblíž vrcholu zbudována z náhlého popudu několika místních nadšenců jednoduchá jehlanovitá rozhledna. Navazovala volně na původní nivelační triangl ze šede-sátých let, který se časem rozpadl. Pracovalo se jen s pilou a sekerou, použity byly padlé kmeny z blízkého okolí. Stala se magickým výletním místem. Rozhledna sehrála velmi důležitou a pikantní roli v českém filmu „Báječná léta pod psa“. Daní za to bylo snížení původní vyhlídkové plošiny filmaři o patro níže. Původně plánovaná životnost předčila očekávání, nyní již je však stav havarijní. Opět se však našlo několik nadšenců, kteří založili „Spolek pro obnovení rozhledny na Vysokém vrchu“ a létě 2007 byla skutečně nová krásná rozhledna postavena.

Vrch Tuchonín – 488 m.n.m. dominuje Lánské pahorkatině, která je součástí Křivoklátské vrchoviny. Vrchol je dnes již zarostlý vzrostlými stromy a tak z něj není takový výhled jako z blízkého Vysokého vrch.

článek  je publikován s laskavým svolením pana Pavla  Slezáka, který popisuje své  výlety na   www. ulli.cz

Mlýny na Kačáku I

 

 

Údolí Kačáku skrývá spoustu kouzelných míst.  Chatové osady lemujících  břehy Kačáku a Černého potoka, mnohdy pouze s brodem, bez mostku. Cesty a cestičky pro pěší, cyklisty. Citlivě udržované chatičky u nich rozkvetlé zahrádky, louky, lesy, klid.

Mlýny na Kačáku jsou dominantou krajiny. V minulosti naší převážně zemědělské oblasti hráli důležitou roli. Časem splynuli s přírodou natolik že si nikdo ani neuvědomí, že se jedná o stroje.

Nejbližší mlýn k Chyňavě je Markův dříve Bočkův mlýn. Vydáme se k němu cestou na Podkozí, projedeme vesnicí, sjedeme  prudký kopec, dojedeme až  k nově zrekonstruované usedlosti - také bývalého mlýna. Odbočíme doleva po červené turistické  značce. Po necelých dvou kilometrech  rovné cesty projedeme kolem náhonu Markova-Bočkova mlýna. Pan Boček mlýn udržuje v perfetním stavu. Ve mlýně se od roku 1951 nemele. Jen tak pro pobavení okolo jedoucích návštěvníku uvolní občas ,,pan otec'' náhon a ozve se hukot padající vody. Markův mlýn je současně botanickým klenotem. Brzy zjara rozkvétá křivatec luční, a koniklcem lučním je porostlá nádherná skalka ve směru naší cesty. Místo je proto chráněnou krajinnou oblastí. Nejkrásnější je cesta pochopitelně zjara, když koniklec kvete a všudypřítomné kopřivy ještě nedosáhly patřičné výšky. Dále po červené s občasným přeskakováním vlnícího se potoka v lukách dojedeme na Červený mlýn. Dochované zprávy o něm praví, že pochází ze 17. století kdy se jeho majitelem stal Vilém Albrecht Krakovský z Kolovrat, proč se mu říká ,,Červený'' není známo.

 

Na štítech mlýnů se pyšně vyjímá erbové znamení – erb je rozdělen na dvě poloviny. V jedné zlaté palečné kolo a kružítko na modrém poli, a ve druhé polovině - na bílém poli tři červené šikmé pruhy. K té druhé polovině se váže stará pověst…

Nyní máte dvě možnosti, hned za Červeným mlýnem vede uzká lesní pěšinka s kořeny na hraně potoka, vedoucí až pod Hřebenka k Dědkovu mlýnu. Červená značka vede do kopce, do Malých Kyšic, kde je možné  občerstvení v restauracích: Hřebenka, Pension Lika a U Kozla.

Pro ty ,,skalní‘‘ doporučuji  tu hůře schůdnou ,,zkratku,, vlevo. Po přejetí hlavní silnice u autobusové zastávky Dědkův mlýn do polní cesty, po chviličce uvidíte velmi pěkně udržované stavení  Kyšického-Šmidova, (taky Čertova) mlýna. Široká cesta k mlýnu nás sice pěkně navnadí, ale pozor, dá se obejít a pokračovat v cestě pouze zprava úzkou pěšinou v lukách a okrajem lesa. Cesta jde podél hrany potoka a místy je to trochu dobrodružnější. Odměnou je pohled na krásné meandry potoka, zajímavé skalní utvary dokazující přítomnost starohorního moře. Tato cesta opět naváže na červenou turistickou značku, kterou jsme opustili u Červeného mlýna. Dovede nás k Proškovu mlýnu na Poteplý.

Tento mlýn je také velmi pěkně zachovalý. Vždy prvního května tu mlynář, pan Boček z Unhoště provádí. Mlynář Prošek byl starostou v Chyňavě, Nouzově a Kyšicích. Zemřel mladý, asi ve věku 38 let. Ve mlýně je na tu dobu moderní mlecí zařízení. Odměnit  se můžeme pivem ,,U netopýra,,. A pak  buď  po silnici do kopečka směr Chyňavská myslivna. Nebo dál proti proudu potoka…

Přes silnici vede cesta po rovině až k Roučmídě,  nikdy v ní ale žádný  Roučmída nebydlel. Prý zde dříve bývala kovárna. Za husitských válek sem nosili sedláci k okování cepy, kosy a sudlice. Název je udajně odvozen z německého slova ,,Rohsmiede‘‘ (roura , hlaveň), na počátku 18. století to byla pobočka valštejské zbrojní manufaktury v Nižboře. Nyní zde mají rekreační a školící středisko požárníci.

I zde máte dvě možnosti pokračování cesty. Vlevo, na poutní místo Žlábek a na silnici spojující Chyňavu a Bratronice ,,Dlouhá míle‘‘.  Nebo vpravo nad požárním střediskem úzkou cestičkou mezi ploty, cesta se záhy rozšíří a vy dojedete na Mostecký mlýn pod Horní Bezděkov, přes silnici  dále malebným chatovým udolím až na Dolní Bezděkov s příjemnou hospůdkou u Umělého válcového mlýna Josefa Pokornýho. A to už jste si tedy pěkně zajeli!...

 

 

Ještě Vám dlužím ten mlynářský příběh z erbu…. Za krále Vladislava I. na počátku 12. Století vedli Češi bitvu s Uhry. Když už  síly Čechů začínaly polevovat, objevil se mlynář, Jiří z Doupova, který statečně bil nepřítele, dodal odvahy spolubojovníkům a   pomohl zahnat Uhry na ústup. Když mu po boji chtěl král Vladislav podat ruku, on svou pravici napřed otřel do zástěry, na které zústaly tři červené pruhy po třech utnutých prstech…

 

Nad Markovým mlýnem

Markéta Holečková

 

Tetín, jeskyně Koda

 

 

Dnešní výlet nás zavede do okolí historické obce Tetín ležící několik kilometrů za Berounem. Tetín je nezvykle bohatý na kostely, můžeme si zde prohlédnout celkem tři. Jeden (sv. Jana Nepomuckého) stojí v prostorách hřbitova, zbylé dva jsou situovány přímo vedle sebe na tetínské návsi. Nejstarší je kostel sv. Kateřiny postavený před více než 800 lety v románském slohu, mladší barokní kostel sv. Ludmily pochází ze 17. století. V jeho oltáři je zabudovaný kámen, na kterém prý byla právě zde v Tetíně roku 921 zavražděna sv. Ludmila, první pokřtěná česká kněžna, babička svatého Václava. Na návsi můžeme dále navštívit místní skromné, ale zajímavé muzeum. Západní strana prostranství je zakončena vkusně opraveným barokním zámkem.

Největším lákadlem je ale zřícenina hradu Tetín, kam se dostaneme z návsi po několika minutách chůze po modré značce. Z prastarého hradu ze 13. století toho do dnešních dnů moc nezbylo, zato si můžeme vychutnat překrásný výhled do hlubokého údolí Berounky lemované Tetínskými skálami. Je to jednoznačně jeden z nejúchvatnějších pohledů, který se na tuto romantickou řeku po celé délce jejího toku nabízí.

Vrátíme se zpět na náves, odkud vyrazíme po modré značce vedoucí směrem k jihu vstříc přírodní rezervaci Koda. Modrá značka nás po chvíli vyvede za hranice obce a po pohodlné lesní cestě dojdeme za stálého mírného stoupání po 1,5 km do místní části Koda. Jedná se o seskupení několika starobylých stavení, jehož dominantou je rybník napájený ze stejnojmenného pramene krytého krásnou kapličkou.

Pokračujeme po modré značce dále do lesa a po deseti minutách chůze dorazíme k dnešnímu poslednímu cíli – jeskyni Koda. Volně přístupná přírodní jeskyně je 17 m dlouhá. Zaujme nás svou tajuplnou romantikou, ale z historického hlediska je významná díky archeologickým nálezům nástrojů a primitivních zbraní pravěkých lidí, kteří ji už od středního paleolitu obývali. Dnes už zde žádné pozůstatky po životě neandrtálců sice nenajdeme, nicméně stojí za to nasát atmosféru pravěkého obydlí našich předků. Zpět do Tetína se vrátíme stejnou cestou. Při chůzi po lesní pěšině si můžeme představovat, jak zde před mnoha tisíci let žili lovci mamutů, nebo si zanotovat písničku „Nad Berounkou pod Tetínem.“

Celková délka nenáročné procházky činí přibližně 6 km a s prohlídkami těch nejzajímavějších míst zde strávíme velmi příjemné zajímavé odpoledne.

Ing. Pavel Kopta Družec